Cikádkův velký večer
Noriko Kudo

(kniha: Dobrodružství cikády)

Ano, haló haló, mumly mumly….

Ano, je to tak, konečně, je to dnes večer

Bzz bzz,
hej rup, hej rup!

Uf uf,
hopsa hejsa!

Raz, dva, tři, čtyři… huup!
Riririrííín (cvrkot / zvonivý zvuk cikád)
Zkusme takhle letět.

Už je to tady.
Sbohem, domečku, děkuji ti.

Prask!
Uuuh… hup!
Tak… a teď!
A je to!

Gratulujeme cikádko, čekali jsme tě
Tak dneska je oslava

(Miin miin) děkuji!
Pane nosorožíku, cvrčku,
včelo a housenečky!

Jéé!
Děkujeme, pane světluško!

-

Obchodník
Eiko Kadono - text, Seiichi Tabata - ilustrace

Nemůžu si jít hrát ven,
nepřijdou žádní kamarádi a je to nuda.

-

Rozložil jsem na podlaze kapesník, hrnek, voskovky, nůžky, míč, švihadlo a všechno možné.Pak jsem dokořán otevřel okno.
„Pojďte dál. Máme skvělé věci na prodej.
Pro všechny něco mám.“

„Račte dál, račte dál.” 
A tu se ozvalo.
„Mňau, prosím. Mňau."
Další zákazník.
Tlustá kočka mého souseda.

„Račte dál. Máme všechno.”
A tu se ozvalo
„Švihadlo prosím," řekl další zákazník.
Objevily se děti, které jsem ještě nikdy neviděl.
1, 2, 3, 4, 5 jich tu bylo.
A všichni vypadali stejně.
Z hlavy jim odkapává déšť.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Jsme dešťoví mužíci.
Dej nám to švihadlo, prosím."
„Bude to 10 jenů."
Každý vytáhl z kapsy 10 jenů
a dali mi 50 jenů.
„Víš, chceme si s tímhle švihadlem hrát na vláček."

A dešťoví mužíci svázali do kruhu.
Pak se všichni seřadili a vlezli dovnitř. A všichni jednohlasně řekli: 
„Odjezd. Už voní vratič, musíme se vrátit. Už jsme tu byli dlouho.”
A s „tudum tudum” odešli do dálky.

-

Brouk Profesionál
Takaši Jamamoto

Ó, óóó! A, ááá!
Co se to jen děje?!
Vysněný hmyzí wrestling!

Roháč se do toho pořádně opřel!
Nosorožík také!
Nedá se od toho odtrhnout oči!

-

Brouk Profesionál
Takaši Jamamoto

Dobrý večer, dámy a pánové!
Opět jsme se i letos sešli
na stadionu Velkého dubu!

Vysněný hmyzí wrestling –
„Muši pro!“

Napínavý souboj
mezi týmem nosorožíků a týmem roháčů
právě začíná!

Kdo v tomto zápase zvítězí
a získá sladkou mízu
Velkého dubu jen pro sebe?
Který tým to asi bude?

Tak a nejprve první zápas!
Z týmu nosorožíků přichází
„Černé monstrum“ –
Kokasus!

A proti němu z týmu roháčů
„Divous“ –
Mijama!

Dobrý večer, dámy a pánové!
Tady v tomto ztichlém pokoji
pokračuje zápas mezi nosorožíkem
a roháčem pilovitým.

Ach! Víko hmyzí klece se právě…
otevřelo! Povedlo se to –
jsou volní!

Zahneš-li, zahne ulice
Jósuke Inoue 

Kodomo no tomo (Dětský přítel)
číslo 12

Co se asi zjeví v zahýbající ulici smrákajícího se města?
Klikatící se ulice

Vynoří se velká ropucha

Co se asi zjeví 
v zahýbající ulici smrákajícího se města?
Za zatáčkou visí
velká chlupatá housenka

Co se asi zjeví 
v zahýbající ulici smrákajícího se města?
Za zatáčkou se vynořil
velký krtek

Co se asi zjeví 
v zahýbající ulici smrákajícího se města?
Za zatáčkou se vynořili 
komínoví kluci

Co se asi zjeví 
v zahýbající ulici smrákajícího se města?
Za zatáčkou se vynoří
první hvězda

Co se asi zjeví 
v zahýbající ulici smrákajícího se města?
Za zatáčkou se vynoří 
cyklista

-

Sbor zimních pupenů

Tadao Tominari, Toru Mogi - fotografie
Čó Šinta - text 

Sbor zimních pupenů

Tadao Tominari, Toru Mogi - fotografie
Čó Šinta - text 

vyraší list, vykvete květ
puf puf puf

i slunce
i vítr

jsou tak úžasné
říkají se smíchem

Zloděj chleba
Keiko Šibata

Můj drahý, můj drahý, sladký chlebe!

[pekárna na růžku]

Z pekárny na růžku vystřelil nějaký stín.
Chleba drží chleba a utíká s ním.
„Jsem zloděj chleba! Velezloděj, 
který jde po po tom nejlepším pečivu.”

Chleba z pekárny na růžku je měkký, nadýchaný 
a jemný. „To je ale dobrota. Nemůžu ho přestat jíst.”
Zloděj chleba jí dobrý chleba strašně rád.

Jednou našel zloděj chleba uprostřed lesa pekárnu, kterou ještě nikdy neviděl.
„Prý nejlepší chleba na světě? Co kdybych se tam jen trochu nakouknul?”
Směje se pod fousy.

Mrknul na to, jak to vypadá vevnitř. 
Uvnitř jsou řady dobrot, které pan pekař právě dopekl.
„Teda, to vypadá výborně. Musím jeden ochutnat.”

Přehodí si chleba přes rameno a vystřelí směrem k východu.
Tenhle zloděj chleba má ale rychlé nohy.
Je tak rychlý, že si ho pekař vůbec nevšimne.

[lesní pekárna, nejlepší na světě]

„Hurá, to se povedlo!”
Vystřelí z lesa.

Malý strom
Eiko Kadono, Miho Satake

Často tudy projížděla auta.
A malý stromek se pokaždé zachvěl.

Když přišla noc, z města se ozývalo „uóóón“ –
štěkot psa se rozléhal do dálky.
Když malý stromek ten hlas uslyšel, ulevilo se mu.

Oba se vydali na cestu.
Gogh šel: dup, dup, dup,
Kikko šla: krok, krok, krok.
Stoupali a klesali po mírných kopcích a kráčeli dál.
Obloha byla jasně modrá a foukal příjemný větřík.

Šli a šli dál.
Když se cesta rozdvojila, řekli: „Tamhle!“ a vydali se tam.
A když se rozdvojila znovu, řekli: „Tudy!“ a šli zase jinudy.
Šli tam, kam chtěli.
Zdálo se, že by mohli kráčet donekonečna, kamkoli a jak daleko jen budou chtít.

Gogh šel: dup, dup, dup.
Kikko šla: krok, krok, krok.
Iwao se kutálel: žuch, žuch, žuch.

Začal foukat studený vítr.
Spustil se studený déšť.
Ale všichni šli dál, s tvářemi obrácenými vpřed.

„Ale… to je v pořádku. Stačí, když si takhle občas budu moct s někým popovídat.“
„Občas ti stačí?“ zeptal se Gogh.
Itčče se zarazila. Ještě před chvílí si přece myslela, že jí „občas“ nestačí.
„Ale já nemůžu, to nejde,“ rozvlnila Itčče vodu hlasitým žbluňknutím.

„To je v pořádku. Když budeš chtít jít, dokážeš to,“ řekla Kikko.
Pak ponořila svou větev do Itčče.
A Itčče se té větve chytila a lehce, plynule se zvedla.

Gogh šel: dup, dup, dup.
Kikko šla: krůček, krůček, krůček.
Iwao se kutálel: žuch-žuch, žuch-žuch, žuch-žuch.
Itčče poskakovala: žbluňk-žbluňk, žbluňk-žbluňk, žbluňk-žbluňk.

Od následujícího dne začal Kikko, Itčče a Iwaovi jejich obyčejný život.
Ale byl úplně jiný než dřív. Teď se mohli kdykoli vydat na procházku, kdykoliv se jim zachtělo.

Slavnost svinek
Jamasaki Oširuko

„Každý je důležitá bytost.“
Příběh o svinkách, který je veselý, ale i dojemný.
Obrázková knížka, díky níž se děti učí o „životě“.

Dlouho očekávaný debut populární tvůrkyně!
Nakladatelství KADOKAWA

Jsou směrem k lesu jedna za druhou.
Seřadí se do řady – a pochodem vpřed!
Vedle nich třpytivě poletují světlušky.

Na nebi září kulatý měsíc.
Svinky se hemží a pochodují.
Všechny svinky pochodují pospolu.

„Tomu, kdo bude na dnešním večerním festivalu
zářit nejvíc ze všech,
udělíme nádhernou odměnu!“

Copak to asi bude za úžasnou odměnu?
Srdce jim buší a jsou plné nadšení – celé napjaté.

Tak pojďte, všichni, začíná festival!
Kutálí se a roztočí se dokola.

Kutululu.
Kutululu.

Zvuky života se sbíhají
a po celé mýtině duní kutálení.

Hurá, hurá, svinky!
Hurá, hurá, svinky!

Vydala ze sebe poslední síly
a když dorazila na vrchol,
už byla stočená do klubíčka a ani se nehýbala.

Měsíčním světlem zalitý
modrý krunýř se začal třpytit.

Stařešina přišel
a zvolal „Ej!“ a pozvedl hůl.
„Tomu, kdo zářil nejvíc,
udělím nádhernou odměnu.“

Modré tělo se třpytí
a stoupá vzhůru k nebi.

Festival se znovu rozběhl.
Všichni se stočili do klubíčka,
zadívali se na oblohu a začali zpívat.

Pomalu, kutálí se, svinky 
Pomalu, kutálí se, svinky

Zpěv svinek
se tiše rozléhal lesem.

Deník mraku
Čó Šinta

○. ○. (Sníh) Vidím sněhuláka.
Vypadá dost podobně jako já, tak jsem k němu šel blíž.
Má hezky udělaný obličej. Já žádný obličej nemám.
Já jsem přece mrak. Tohle je začátek deníku mraku bez tváře.
Nadýchaně, nadýchaně – budu si tak žít dál!

○. ○. (Zataženo) Dorazil jsem do chladných krajů.
V moři plavou kusy ledu.
Říká se jim „plovoucí led“. Chtěl jsem si je pořádně prohlédnout, tak jsem se přiblížil – a dopadlo to takhle.
Je zima. „Plovoucí led“ křupe a jakoby se mi posmíval.

○. ○. (Zataženo) Pod temnou oblohou
je modré jezero. Je tu spousta ptáků
zvaných potápky.
Vždycky hopnou do vody
a než se naděju, zase se vynoří.

A pak volají „ru, ru, ru“.
Stal jsem se potápkou.
Podívej, i tohle je jejich zásluha.
Jenže já se nedokážu potopit pod vodu.
To mě štve.

○. ○. (Slunečno) Když přijde jaro, sníh roztaje.
Jsem rád, že já můžu plout po obloze.
Na potápky už ani nechci myslet.
Navždycky budeme kamarádi, „Kumoko-chan“.

Vzpomínám si na ni.
„Kumoko-chan“ byla ta bytost –
dinosaurus z mraků.
Jmenovala se Rjóko-chan.
Snad je v pořádku…
Kumoko-chan však zůstala pryč.

○. ○. (Slunečno) Jsem na lodi.
Vypadá to, že pluje hodně daleko.
Rozhodl jsem se zmizet a svézt se na ní.
Uši mi ale říkají: „Přestaň, přestaň,“

Slyším „dónde, dónde“ a někdo říká:
„To je něco, co se cestujícím nelíbí.“
„Cestujícím? A kdo to je?“ ptám se.
„Lidé,“ zní odpověď.
Copak existují lidé, kterým vadí i mraky?

○. ○. (Zataženo) Dnes jsem si zkusil odpočinout
na vrcholu zasněžené hory.
Z dálky to prý vypadalo jako skutečná hora,
a lidé z toho byli celí rozrušení. To byla legrace.
Jenže jsem to nevydržel –
kýchl jsem a hora se sesunula dolů.

○. ○. (Sníh) Dnes sněží.
Rád bych viděl ty radostné tváře všech,
kteří jdou do školy, ale sníh musí padat.
Tiše, tiše sněží.
Ať nikdo neztratí rukavice… a ať nikdo nenastydne.
Tiše… tiše… tiše…

-

Kočičí svetr

-

Tohle je zimouřivá a lenivá kočka.

Kočičí svetr

-

Nosí prodřený a roztrhaný svetr

s dvěma velkými dírami.

I když je zimomřivá, stejně ten svetr pořád nosí.

[krabice na čepičky]

Její práce je každý den žaludům nasazovat čepičky.

Vždycky když žaludu nasadí čepičku,
potichoučku vykřiknou: oh! íííí!

A kočka žaludům vždycky říkala:
Ahoj, dobrý den a tak.

[krabice na čepičky]

Kočka je ale strašně lenivá, a tak jí to hned po třech čepičkách přestane bavit a začne se flákat.

Ach jo, to je nuda.

Ocas jí pak vždycky splihne.

Hele, už je čas na večeři.
Tahle zimomřivá a lenivá kočka je ještě k tomu strašně nedočkavá.

Protože je tak nedočkavá, otevře si konzervu rovnou při chůzi.

A když pije mlíko, drží si ho vždycky ocasem. Je hrozně nevychovaná.

A v tu chvíli začnou žaludy na stole obvykle zpívat tuhle písničku:

Je to děravý!
Je to děravý!!
Kočičí svetr je celý děravý.

Je to děravý.
Je to děravý!
Kočičí svetr je celý děravý.

Co se v těch dírách asi schovává,
co se v nich jen schovává.

Kočka je stydlín a ufňukánek.
„Vy žaludy! Přestaňte s tou písničkou.”
Kočka se tak stydí a je jí smutno že
celá zrudne a rozpláče se.

Kočka ze sebe stáhla svetr, hodila ho na podlahu a zalezla si pod peřinu.
Je to opravdu nepořádná kočka.

-

I když byla zimomřivá, lenivá, netrpělivá, nevychovaná, stydlivá, ufňukaná a trochu nepořádná, vždy vstávala velmi brzy.

Kočičí snídaně jsou dva bochníky chleba a dva šálky čaje. A kočka si vždy říka: „Dnes je hezký den."

A i dneska si před kamny kočka oblékla svůj prodřený, roztrhaný svetr s dvěma velkými dírami. 

Kočka má určitě ten svetr moc ráda.

-

-

-

Konference žaludů
text Susumu Kója, ilustrace Jošiko Sajto

Viděli jste někdy místo,
kde je na zemi spousta žaludů?

V dubovém lese v severní zemi
jsou roky, kdy dubů vyroste hodně,
a roky, kdy jich vyroste jen málo –
a tyto roky se střídají ob rok.

Roku, kdy je jich hodně, se říká „rok hojnosti“,
a roku, kdy jich je málo, „rok neúrody“.

Proč existuje „rok hojnosti“
a „rok neúrody“?
Tento příběh je moje vysvětlení
této otázky.

Konference žaludů
Text: Susumu Kója
Ilustrace: Ken Katajama
Nakladatelství: Fukuinkan Šoten

Bylo nebylo, tenhle příběh se odehrál v lese v severní zemi.
Když přišel podzim, duby shazovaly spoustu žaludů.
A tak to dělaly každý rok, od nepaměti.

Lesní zvířata přicházela a s radostí ty žaludy jedla,
a duby se na to také s radostí dívaly.
Proč je těšilo, že jsou jejich žaludy pojídány? To má svůj důvod.
Když totiž zvířata snědí hodně svých oblíbených žaludů…

Jenže copak se to nestalo? Zpočátku všechno fungovalo dobře, ale v poslední době,
i když žaludy padaly a padaly, do jara byly všechny snědeny,
a mladé duby už vůbec nezačaly klíčit. Když si toho všimly,
zjistily, že les je plný jen jich – starých stromů.

Zvířata měla žaludů dostatek, byla plná energie
a na jaře rodila stále víc mláďat a rozmnožovala se.
Jejich počet tak vzrostl, že nezůstávaly žádné žaludy,
které by nebyly snědeny.
Zoufalé duby se jednoho večera sešly
a svolaly poradu.

Nebyly už žádné žaludy, které by se daly vyhrabat a sníst,
a pro přemnožená zvířata to byla opravdu krutá zima.

Hladová zvířata musela bloudit sněhem
a hledat potravu.
Některá z nich bez jídla zahynula.
Tak přešla dlouhá zima
a konečně přišlo jaro.

Duby znovu nabraly sílu,
rozprostřely kořeny, jak jen mohly,
rozkošatily své listy
a opět přinesly spoustu žaludů.

Zvířata se těch žaludů nemohou dočkat.
Snad se nikdy na nic netěšila tolik jako na ně.

„Konečně jsme na to přišli!
To, že jsme každý rok shazovali spoustu žaludů, byla chyba.“

„Tak to bylo. Stačilo, kdybychom žaludy shazovali hojně jen jednou za dva roky.“

„Když to bude jednou za dva roky, nebudeme se muset přetěžovat
a budeme moci shodit spoustu žaludů…“

„I zvířata budou jednou za dva roky hladovět,
takže se jejich počet nepřemnoží.“

„Když se jejich počet nepřemnoží,
naše žaludy zůstanou.“

„A když nějaké žaludy zbudou,
ze zapadlých a vlhkých zbytků vyklíčí nové výhonky
a vyrostou z nich naše děti – nové stromy!“

A tak zkusili střídat rok, kdy je žaludů hodně („bohatý rok“),
s rokem, kdy jich je málo („chudý rok“), vždy ob rok…

Zvířata se už nepřemnožila,
vždy zůstalo tak akorát něco nesnědeného,
a z toho pak jedno po druhém vyrůstaly mladé duby.

A všechno dobře dopadlo.

Tudum tudum

Tudum tudum
Šplouch šplouch

Autor: Anzai Mizumaru

Tudum tudum
Svezte nás, prosííím!

Tudum tudum
Tudum tudum
Šplouch šplouch

Tudum tudum
Svezte nás, prosííím!

Tudum tudum
Tudum tudum
Šplouch šplouch

Tudum tudum
Na shledanou

-

Hora na procházce
Šinta Čó 

Starý medvídek mývalovitý jde na procházku. Bydlí v této hoře.
Hora se jmenuje Ponpoko.

Vypadá to, že monstrum bude blízko. Vypadá to, že se stařec se octl ve složité situaci, třásl se. Cítil se hrozně, děsivý hlas se postupně přibližoval. “fu fu fu fu”

1
„Tenhle pokoj je určitě v břiše megapříšery!“

2
Pan tanuki vytáhl hračky, které nasbíral na hoře.

3
„Moje vymyšlená příšera vypadá TAKHLE!“
PrasoTučňoKvik!

4
Tohle je Dlouhoprdík!

5
Možná se to jmenuje
Lepoplesk Slizoplesk!

6
„To je přece Hamham Hltoun Chřupák!!!“

7
„A tohle je… Píchopích Cinkobřink BUM!“

8
„Nebo snad…
Dudlodupl Žbluňkoroň!“

Kýve se to jako při zemětřesení.
Pan tanuki vrávorá a nemůže pořádně jít.

Už to chápu!
Už to chápu!
Hora a hora
spolu zápasí jako v ringu!
Ten druhý kopec
se jmenuje
Špičatá hora!

„Pojď mi!“

Pan Tanuki sleduje horské wrestlingové utkání.
Hora Ponpoko vítězí.

MÁČK! DRŤ! ŽDÍÍÍM!!!

Hora říká:
„Chci zápasit
s vysokou, vysokou
budovou.“

Kdyby se to opravdu stalo,
to by lidé měli
sakra krušné časy!

Kobylko, leť!
Seizó Tadžima

Nakonec ji přece jen objevil had.

Právě v tu chvíli
se na něj vrhla kudlanka.

Rozcupoval pavoučí síť i pavouka
a kobylka letí dál.

Kobylka protrhla mraky vysoko nad sebou
a vyšplhala se výš než cokoli jiného.

Ale dál už stoupat nedokázala.
Začala padat… níž a níž.

Ale kobylce bylo jedno, co kdo říká.
Byla tak šťastná, že může létat vlastní silou,
že radostí skoro nemohla vydržet.

Letěla výš a výš.
Na vlastních křídlech,
tam, kam sama chtěla,
nesená větrem, letěla dál.

Kobylka přeletěla pustinu.

Letěla až kamsi do dálky.

-

-

Svinčí prd

Text: Masaki Macumura
Ilustrace: Jukiko Murakami

Svinčí prd

Text: Masaki Macumura
Ilustrace: Jukiko Murakami

Dubnový vítr přináší vůni květin.
Ale je tu jedno pampeliškové chmíří, které si s tím větrem nemůže hrát.

Jéé, to jsem se leklo!“
Svinka se stočila do kuličky a kutálela se, kutálela, kutálela z kopce.

„Hele!
Svezu se na dlouhatánském prdu
a doletím, kam budu chtít!“
„Tak to jdem zkusit!“
„Pozor, pouštím dlouhý prd!
Raz, dva, tři — fssss… fúúúú…“

Letím! Letím! Už se zvedám!
Jů, to je sranda… to je paráda!“

„Počkej… který vítr?“
„Ten támhle?“
„Nebo tenhle?“

„Všichni —
nesmějte se chmíříčku
a nedobírejte si ho.
Chmíříčko se jen snaží
nasednout na vítr.“

Chmíříčko unášené větrem
spolu se svými přáteli vykreslilo na obloze „děkuji“
a pak se vesele rozletělo do světa.

Proč jsou stonky pohanky červené?

Nakladatelství Iwanami

Kdysi dávno, pradávno, v době, kdy tráva a stromy ještě mluvily,
se odehrál tento příběh.

Byl to jeden chladný zimní den.
U velké řeky si spolu povídaly pohanka a rákos.

Tu k nim přišel starý muž, opíraje se o hůl.
Když došel až k nim, zastavil se a řekl:

„Kde je most přes tuhle řeku?
Pověz mi to, prosím.
Už ho nějakou dobu hledám,
ale nemohu ho najít.“

Brzy voda z řeky
dostoupila až k pohance.
Mnohokrát to vypadalo,
že upadne.
Nohy se jí třásly.

Přesto se snažila vydržet —
aby stařeček nezmokl.

Vysoko, vysoko
zvedla řeku nad sebe
a namáhala se ze všech sil.
A nakonec
dorazila až na druhý břeh.

Když došla tam, kde už nebyly kameny,
opatrně stařečka
zase postavila na zem.

„Nuže, ty jsi opravdu chvályhodný mladík.
Abych nic neskrýval — já jsem ten, kdo ti dal tělo.
Jsem ten, kdo v zimě i v létě
obchází svět a dívá se, jak se komu daří.

Ty jsi mladík, který se nebojí zimního chladu.
Možná jsi mi prokázal laskavost.
A proto tě od nynějška nechám,
abys přes léto pod sluncem
krásně a rychle vyrostl.“

Ale ta nevlídná, zimomřivá pšenice
musí zimní chlad dál snášet.

Když to stařec dořekl,
znovu si vzal hůl a odešel.

Velká řeka, malá říčka

-

Velká řeka, malá říčka

Ken Katajama

velká řeka, malá říčka
dva proudy
jedno slunce
jeden měsíc

ve velké řece jsou velké ryby
v malé říčce jsou malé ryby 

lodě které plují po velké řece
lodě které plují po malé říčce

velká řeka se tiše usmívá
malá říčka se chichotá

noci velké řeky jsou jasné

noci malé říčky jsou plné života

velká řeka
malá říčka

na velké řece se spustil radostný déšť
na malé řece déšť radostně pokračuje

velká řeka proudí čím dál silněji
malá říčka čím dál víc přetéká

na velkou řeku někdy přijde zábavná povodeň

na malou říčku někdy přijde bohatá povodeň

velká řeka, malá říčka
velká řeka, malá říčka

-

velká řeka malá říčka
dva proudy
jedno slunce
jeden měsíc

jedno slunce 
jeden měsíc

-

-

Hliňáci
Miroco Machiko

Dobré ráno
dobré ráno
dobré ráno slunce

černé hnědé žluté,
všechno hlíňáci

dobré ráno, dobré ráno
kořeny 

u kořenů je trošku vlhko
je tam hezký chládek
hlíňáci jsou uchvácení

najednou vyletí až do nebe

padá padá
hlíňáci promrzli až na kost a teď hluboce spí

dobré ráno dobré ráno dobré ráno hlíňáci
dobré ráno žouželi 
dobré ráno kořeny

všichni jsou vzhůru
svět se probudil

Jsem židle
Čó Šinta

Jsem židle

Jsem židle. Všichni si mi sedají na záda.

Tentokrát to vypadá, že na kámen si jde sednout. Ale bolí mě zadek. Sednout si je prý těžké.

Hele, vidíš mě?
Snažím se, co to jde.
Vylezl jsem až sem.

Skála se roztavila na hustou tekutinu a začala téct.
Kdybys na ní sáhl, popálil by ses a umřel bys.

(zvuky:)
Dun dun dun dun
Huuuu (burácení)
Uáá!

1. Horké drnčící kameny proudí sem
2. Proudí mým směrem
3. Pronásledují mě! Pomoc!
4. Bum bum, sledují mě. (Co? Co?)
5. Bum bum sledují mě! (Hoří, hoří!)
6. Bum bum bum
7. bum bum bum
8. bum bum buuum

Huuuu (burácení)
Uteču

Běžel jsem jako šílený. Pletou se mi nohy tak, že už nemůžu běžet dál.

Je to těžký! Hřmící člověk si na mě sedá. Chápu! Chápu! Přišel si na mě sednout.

Dobrou noc.

Čajník Bunbuku

-

-

-

-

-

Já, cikáda
 

Já, cikáda
Tokuda Jukihisa - text, Takahaši Kijoši - ilustrace

Džiridžiridžiridžiri……
Horký letní den, sameček cikády zpívá.

O několik dní později samice naklade vajíčka pod zvlněno kůru.

Přišla zima.
Vajíčka uvnitř suché kůry tiše žila.

Když spadnu na zem,
rychle se zavrtám do půdy,
aby mě nenašly mravenci ani pavouci.

Lopatkovitýma předníma nohama
si hloubím cestu hlínou
a hledám tenké kořínky stromů.

Když nějaký najdu,
prokousnu ho
a vysávám z něj šťávu.

To je moje potrava.

Od té doby uplynulo pět let.
Jedné letní slunečné noci
jsem vylezl ze země.

Když jsem začal trochu vidět,
našel jsem strom
a pomalu jsem po něm lezl nahoru.

Šel jsem a šel,
a když jsem dorazil k větvi,
na chvíli jsem se tam zastavil a odpočíval.

Pak jsem začal cítit,
jak se mi uvnitř těla
něco podivně kroutí a hýbe.

Točila se mi hlava.

Nevím proč,
ale zdálo se,
že se uvnitř mého těla
děje něco velkého.

V lese jsem potkal
různé druhy cikád.

Všechny cikády
měly svá vlastní jména.

My, cikády,
moc nelétáme.

Víš, proč zpíváme?

Když zpíváme, říkáme ostatním cikádám:
„Jsem tady!“
a dáváme o sobě vědět.

A když to uslyší samička
a zalíbí se jí náš hlas,
přiletí k nám.

Ano, když dospějeme,
žijeme jen asi jeden nebo dva týdny.

Proto zpíváme tak hlasitě
ze všech sil.

Ach! Z hlubin lesa
přiletěla samička.